Případ komunikace Jindřicha Martínka, místostarosty Třebčic a Nepomuckého úředníka, paradoxně v oblasti přestupkové agendy, dostal úřední tečku od Krajského úřadu Plzeňského kraje.

Výsledek je pozoruhodný.

Chování Jindřicha Martínka bylo podle kraje velmi nevhodné. Jen prý jeho intenzita nebyla tak silná, aby šlo o přestupek.

V Nepomuku o něm rozhodovala Bc. Petra Brašnová, DiS. — úřednice s výhodou kolegyně. Sedí spolu v jedné kanceláři č.13, u jednoho spojeného stolu, naproti sobě, už více jak 2 roky.  Výsledek? Věc byla odložena. Překvapení se nekonalo.

Když se případ dostal na kraj, dalo se očekávat, že nadřízený orgán prověří nejen samotné výroky, ale i to, zda bylo skutečně vhodné, aby jednání osoby napojené na tentýž úřední prostor posuzoval právě Městský úřad Nepomuk. Kraj však do odložení nezasáhl. Zároveň ale nemohl napsat, že komunikace byla v pořádku. Nemohl napsat, že se nic nestalo. Nemohl napsat, že šlo o běžný způsob jednání veřejného funkcionáře s občanem. Místo toho konstatoval, že šlo o komunikaci velmi nevhodnou.

Tím vzniká zvláštní situace. Úřady sice nikoho nepotrestaly, ale samy připustily, že chování místostarosty Třebčic překročilo hranici běžné slušnosti.

Ve zprávách se objevovalo doporučení návštěvy psychiatra, odkaz na sanatorium, výsměch, ponižující emotikony, zvracející smajlík i výraz „sračky“. Přesto kraj dospěl k závěru, že o přestupek nejde.

Zákony ale mají platit pro všechny stejně. Nejen pro obyčejné občany, ale i pro úředníky, místostarosty a lidi z prostředí, kde se přestupky řeší každý den. Pokud by podobné zprávy psal běžný člověk úředníkovi, lze si těžko představit, že by se nad tím jen mávlo rukou jako nad „velmi nevhodnou komunikací“. Právě proto je namístě ptát se, zda se tady neměří dvojím metrem.

Kraj přitom celou věc vysvětloval mimo jiné tím, že komunikace probíhala přes WhatsApp. Podle krajského úřadu jde o prostředí srovnatelné se sociálními sítěmi, kde si lidé často dovolují psát věci, které by si z očí do očí nikdy neřekli.

Tato úvaha je pozoruhodná.

Takže pokud člověk napíše nevhodné a urážlivé zprávy přes WhatsApp, je to vlastně mírnější, protože „tak už to dneska na sítích chodí“? Má být vulgarita méně vulgární jen proto, že nepřišla na úředním papíře, ale přes telefon? A znamená to, že v digitální komunikaci se má veřejnému funkcionáři odpustit víc než při osobním jednání?

Ještě podivnější je závěr kraje, že ve zprávách neshledal vulgarity. Ve stejném vyjádření však kraj sám pracuje s výrazem „sračky“. Tedy se slovem, které v běžném jazyce za vulgaritu považuje prakticky každý.

Kraj se také opřel o to, že adresát některých zpráv reagoval smajlíky nebo ironickou odpovědí. Z toho dovodil, že jej obsah zpráv patrně pobavil.

Jenže i tato úvaha je problematická. Ironie není souhlas. Sarkasmus není omluva. A obranný smích neznamená, že urážlivý obsah přestal být urážlivý.

Celý případ tak ukazuje zvláštní mechanismus. Jakmile se podobné chování posuzuje úředně, začne se pečlivě rozlišovat mezi tím, co je „nevhodné“, „velmi nevhodné“, „vulgární“, „urážlivé“ a „hrubě urážlivé“.

Výsledkem je právní konstrukce, ve které se všichni shodnou, že se člověk ve veřejné funkci choval špatně, ale zároveň se nenajde nikdo, kdo by z toho vyvodil odpovědnost.

Může tedy Jindřich Martínek slavit? Ne tak rychle.

Jindřich Martínek totiž v urážkách pokračuje. (nabyl dojmu beztrestnosti?) Naposledy měla přijít další urážlivá a velmi nevhodná zpráva od Martínka, kterou se bude muset znovu zabývat Městský úřad Nepomuk. Pokud bude věc opět odložena, lze očekávat, že se celý případ znovu dostane také na Krajský úřad Plzeňského kraje. Veřejnost tak bude moci sledovat, zda se bude opakovat stejný scénář: Nepomuk (Brašnová) odloží, kraj podrží, ale zároveň připustí, že chování Jindřicha Martínka bylo za hranou slušnosti. Protože když jde o úředníka nebo člověka z úředního prostředí, zjevně se některé věci posuzují velmi opatrně. Ne snad podle toho, jak působí na obyčejného člověka, ale podle toho, zda se ještě dají nějak vysvětlit, změkčit, zasadit do kontextu a nakonec odložit.

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“
George Orwell, Farma zvířat

Pokud Jindřicha Martínka nevychovala rodina (otec - matka), manželka, nevychovala ho ani veřejná funkce, nevychovalo ho prostředí Městského úřadu Nepomuk a nevychoval ho ani Krajský úřad Plzeňského kraje, zůstává otázka, kdo to bude muset nakonec udělat. Soud? Jak dlouho ještě bude uřažet, vysmívat se  a vulgárně napadat občany? Jak dlouho bude Martínek dělat ostudu Nepomuckému úřadu?

Jak může člověk spojený s přestupkovou agendou posuzovat jiné lidi, když sám podobné věci dělá?
Jak může mít úřad důvěru veřejnosti, když takového člověka kryje nebo bagatelizuje?
A proč se u běžného občana postupuje tvrdě, ale u „svého“ člověka se najednou hledají výmluvy?

Nejde o to, aby byl někdo potrestán za každou ostrou zprávu. Jde o to, aby lidé, kteří rozhodují o chování druhých, sami dodržovali aspoň základní standard slušnosti. A to Martínek nedodržuje.

SZOK