O Velikonocích se znovu ukázalo něco, co je pro Třebčice až příliš typické.

Ve čtvrtek, v pátek i v sobotu po té cestě chodily děti a chřístaly. Sem a zpět. Přirozeně. Bez mapy, bez úředního razítka, bez chytrých řečí. Prostě proto, že vědí, kde cesta je. Vědí to děti. Vědí to místní. Vědí to všichni, kdo v obci opravdu žijí.

Jen současné vedení obce se tváří, jako by bylo slepé.

Probíhala zde deklarace cesty vyvolaná Jakubem Hladíkem – pro její oficiální potvrzení a záchranu. Cesta je totiž zčásti zatarasena sutí a nepořádkem, kterou tam navezl syn starostky Dušan Kubík. Asi mu vadí, že tudy chodí děti?

A právě při této deklaraci se naplno ukázalo, co je současné vedení obce zač. Starostka Jana Kubíková a místostarosta Jindřich Martínek se odmítli na řešení deklarace cesty pro veřejnost jakkoliv podílet. Odmítli být u šetření, podílet se finančně na řízení, na deklaraci, nezajímalo je ani konečné řešení. Obec se nezachovala jako někdo, kdo má chránit veřejný prostor. Zachovala se jako někdo, komu je úplně jedno, že se z obce ztrácí cesta pro lidi. Kubíková před lety totiž tuto cestu prodalal synovi za 200 Kč.

I pro město Nepomuk, které deklaraci vedlo, byl takto výrazný nezájem ze strany obce překvapivý. 

Na celé věci je ale nejhorší něco jiného. Že zatímco úřady, funkcionáři a různí místní mudrci dokážou měsíce papírovat, vymlouvat se, uhýbat a mlčet, děti mezitím normálně chodí tam, kudy se chodilo vždycky. Právě ony nejlépe ukazují, co je pravda a co je jen úřední lež. Dítě to totiž neřeší. Dítě prostě jde po cestě, která v obci přirozeně je.

A o to je to celé trapnější.

Cesta, která měla sloužit veřejnosti, byla vedením obce odsunuta stranou. Ne proto, že by ji lidé nevyužívali. Ne proto, že by byla zbytečná. Ale proto, že současné vedení obce na veřejný zájem kašle. Když šlo o deklaraci cesty, odmítlo se účastnit. Odmítlo nést díl odpovědnosti. Odmítlo být přítomné tam, kde se rozhodovalo o něčem, co se týká celé obce.

A přitom nešlo o soukromý rozmar. Šlo o cestu pro lidi.

Pro děti.
Pro běžný pohyb v obci.
Pro normální život.

Vedení obce tím vyslalo zcela jasný vzkaz: veřejný prostor je jim ukradený. Nezajímá je, co lidé v obci skutečně potřebují. Nezajímá je, že děti chodí právě tudy. Nezajímá je, že cesta není nějaký abstraktní spor na papíře, ale reálná součást života v obci.

Ať si to teď každý zapamatuje.

Ať si to zapamatují rodiče.
Ať si to zapamatují lidé, kteří po obci chodí pěšky.
Ať si to zapamatují všichni, kteří ještě věří, že obec má sloužit občanům.

Současné vedení obce Třebčice tuto cestu odmítlo.
Ne děti.
Ne místní.
Ne ti, kdo ji používají.
Ale právě ti, kteří měli hájit veřejný zájem.

Děti o Velikonocích znovu ukázaly, kde cesta je. Ukázaly to ve čtvrtek, v pátek i v sobotu. Bez řečí, bez póz, bez alibismu.

A vedení obce znovu ukázalo, kým je.

Teď se čeká na rozhodnutí kraje. Jenže po dosavadních zkušenostech není moc důvodů věřit, že právě tam náhle zvítězí rozum, odvaha a respekt k lidem. Spíš hrozí, že i kraj potvrdí, že v tomhle systému má větší váhu pohodlí úředníků než obyčejná cesta, po které chodí děti. Viz video - cesta. (cesta není udržována, když ji obec i město odmítlo).

SZOK